Mám dvě dcery. Čtyřletou a osmiletou. Dcery mají rády barbíny. Nic zvláštního. Jenže ta starší objevila internet. Seznámila s ním tu mladší. A společně pak objevily pohádku o barbínách. A baletu. Pohádka se jmenuje Barbie a růžové balerínky. Pojednává o kouzelných balerínkách, neboli piškotech. Kdo si je nazuje, tančí jak sólistka moskevského baletu. Moje dcery tu pohádku zbožňují. Začaly tančit, vlastně baletit. Doma nám hraje Čajkovskij, Labutí jezero, hraje nám tu Louskáček od téhož autora. Také já musím občas tančit. Mužské party. Zatím. To nejhorší mělo ale teprve přijít.

Moje žena totiž objevila, že v domě U Hybernů se konají baletní představení. Labutí jezero a Louskáček. Tuto informaci bohužel svěřila mým dcerám. Dokonce jim vypsala termíny představení. A prohlásila, že kvůli pracovnímu vytížení jsou pro ni podvečerní představení nedostupná. Jiná, než podvečerní ale neexistují. Z toho vyplynula jediná věc. Doprovodem na baletní představení budu já, tedy otec.

Považuji se za výborného otce, jinak bych tuhle práci ani nemohl dělat. Zároveň ale zůstávám mužem, takže výpravou mých snů je spíše výlet do Edenu, kde bych dívky naučil fandit sešívaným. Případně bychom mohli v rámci diverzity vzdělání navštívit mé přátele v kotli Bohemians v Dolíčku. Ale balet? Mužská vůle je jako led. Pevná, nezdolná, zdánlivě nepřekonatelná. Dokud nepřipluje ledoborec. Čtyřletý a osmiletý ledoborec, který vám oznámí, že byste měl sehnat lístky a slušně se obléct. Ony že se postarají o zbytek. Protesty byly marné, můj názor nikoho nezajímal a fotbalová liga má navíc přestávku. Zkusil jsem se vymluvit, že je vyprodáno, a vyprodáno skutečně bylo, jenže moje žena má známosti a ty známosti mají dlouhé prsty. Prsty dosahující až do pokladny Hybernie.

A tak jsem jednoho dne vyndal ze skříně košili, rázně, skoro až mužně jsem odmítl kravatu, pak jsem hodinu lelkoval, zatímco dívky si vybíraly šaty vhodné k příležitosti. Nakonec se nám podařilo vyrazit. Dopředu jsem se pokusil zjistit, jaké jsou v Hybernii občerstvovací možnosti, bylo mi ale řečeno, že nemohu opustit nezletilá děvčata uprostřed zšeřelého sálu, a že tedy budu muset vydržet.

Našli jsem si svá sedadla, já se rozhlédl, abych zaznamenal, kolik asi mužů se tu dnes ocitlo v situaci podobné té mé. Nebylo nás málo, přátelé! Na dvě fotbalové jedenáctky by to určitě dalo. Jenže nic naplat, nemaje míč ani dres, nezbylo mi než se vnořit do tajů vyšší kultury.

Světla zhasla, hudba začala hrát. Posléze na pódium vhopkaly i tanečnice. Mladé tanečnice, i z dálky bylo jasně patrné, že jsou podstatně štíhlejší a hezčí než většina žen, které jsem dosedu potkal, samozřejmě s výjimkou matky mých dětí. Vida, řekl jsem si v duchu, alespoň potěšíš oko své pohledem na ženský půvab v pohybu. Uvelebil jsem se pohodlněji a nechal svou fantazii volně pobíhat. Pobíhala tak čile, až se mi zaběhla a já ztratil pojem o čase. Co se děje týče, nechápal jsem ani zbla, ovšem hudba i graciézní pohyby mě strhly. Ano, nelze to říct jinak, byl jsem vlastně uchvácen. Ne už tak moje dcery, pro něž bylo představení přece jenom o chlup delší a ony se začaly ke konci vrtět a nutit mě k předčasnému odchodu.

„Tak to prr, dívenky!“ zašeptal jsem důrazně. Jednak jste to chtěly, a tak to máte, a jednak mě to baví… Cože, opravdu jsem řekl nahlas, že mě to baví? Tohle se kamarádi v hospodě nesmějí nikdy dozvědět. Nicméně svou čest jsem uhájil a dokoukali jsme představení do konce. K mému velikému překvapení, zalíbení a spokojenosti jsem z Hybernie odcházel v povznesené náladě, stejně tak i moje dcery.