Ve chvíli, kdy se u vchodu na Hrad vypořádáte se Sauronovou stráží – mimochodem, lepší je vydat se sem spodem, přes Staré zámecké schody, tento přístup není tak opevněn – veškeré nepříjemnosti končí. Můžete v klidu rozjímat před bazilikou a poslouchat, jak umělci uvnitř ladí nástroje a v očekávání věcí příštích se sami naladit na zážitek, který má vzápětí přijít.

Třeba jste se dnes pohádali s partnerem, možná byste dali přednost Ordinaci nebo Lize mistrů, může být, že jste unavení po celodenní práci, vtip je v tom, že jakmile vkročíte dovnitř, vcházíte do akumulátoru, prostoru nabitého energií, která se tu shromažďovala po staletí, a která by vás „dobila“ sama o sobě. Pak do vás ale muzikanti pustí dávku životodárného proudu a vy zapomenete na všechno. Alespoň na chvíli.

Ať totiž chcete nebo ne, tóny začnou pentlit vaše lepší já, a to se začne neodbytně hlásit ke slovu. Něco vám bude znít povědomě, něco uslyšíte poprvé, skladba koncertu je ale šitá na míru i těm, jejichž oblek už dávno prožrali moli. Je to vlastně průřez klasickou popmusic, tak jak ji naši předci vnímali před staletími. A trvá to opravdu jen pár minut a zapomenete, že jste se sem prodírali zácpou ve zpožděném autobusu, srdce už vám nebuší proto, že jste zrovna vyběhli schody, ale proto, že v románské bazilice dostáváte lekci z krásy civilizace. Svět a Vesmír jsou najednou v dokonalé rovnováze. Díky houslím, viole, cellu, cembalu a kontrabasu se ocitnete ve stroji času, stačí zavřít oči a vybrat si století podle skladby, která právě zní.

Jenomže to celé je teprve úvod. Po Händelovi a Mozartovi je chvíle ticha, během níž se v popředí zjevuje muž s vlasy černými jak Satan a s houslemi ze samého pekla. Takový alespoň získáte pocit ve chvíli, kdy doladí, kývne, lehce se nakloní dopředu, přiloží smyčec a spustí Čtvero ročních období. Tenhle asi nejznámější kousek klasické hudby je totiž vskutku geniální dílo pro někoho, kdo nežije klasikou denně, největší hitovka, zkrátka „nářez“, které podání prvního houslisty dodává na tempu a naléhavosti. To už vás tobogán tónů saje do víru a vyplivuje jako lepšího člověka. Do kostela vešel cynik, z kostela vychází lyrik. Alespoň na chvíli, než vás zase dožene každodennost. Ale i když se tak stane, někde v koutku duše si tenhle zážitek ponesete dál a víte, že kdykoliv budete mít zase šanci, půjdete do toho znovu a budete si tohle všechno chtít zopakovat.