Obecně se má za to, že řeč a zpěv se vyvíjely společně, tak jak se rozvíjel lidský mozkový aparát a s ním i sluch. Kdy začal pračlověk rozlišovat písně od mluveného slova, to se už nikdy nedozvíme, faktem ale je, že lidská snaha zaznamenat melodii je mnohem starší, než nám říkaly paní učitelky v hodinách hudební výchovy. 

Nesmíme si ovšem představovat klasický notový zápis, houslový klíč, pět linek a notičky s nožičkou (či bez), původní záznam byl podstatně jednodušší. Vyvíjel se ve starověku v civilizacích, které vládly písmem. První dochované zpěvníky pocházejí z Číny a jsou datovány do období 4. – 8. století před Kristem! 

Nejstarší „notový“ záznam ovšem pochází z ještě hlubšího dávnověku. Byl nalezen v 50. letech minulého století na území Sýrie, dešifrován jako záznam melodie a datován do 14. století před naším letopočtem. Je tedy starý takřka 3 500 let!

Záznam je zachován jako rytina na hliněných destičkách, na nichž je sepsán text písně, pod ním je pak naznačena melodie v podobě hudebních značek, které sedí s počtem slabik a měly tak napomoci interpretaci písně.  

Tak zvané notační techniky se samozřejmě rozvíjely, stejně jako hudba či hudební teorie, tóny získávaly jména a označení, aby je následně bylo možno zapisovat, každá civilizace pak přispěla svým dílem. Sumerové používali systém znaků určující výšku a délku tónu, podobně postupovali i staří Egypťané. Číňané zase vyvinuli oddělené „instrukce“ pro zpěváky i hráče na nástroje, kterým sloužil nákres jejich nástroje a tečky označující polohu prstů. Tato technika je ostatně užívána dodnes, třeba při výuce hry na kytaru či ukulele. 

Dochované hudební záznamy ale naprosto nevypovídají o stáří hudby jako takové. Naši předci rozhodně muzicírovali ještě dřív, než začali své melodie zapisovat. Nejstarší dochované nástroje, píšťaly, bubínky nebo chřestítka jsou staré až 100 000 let!  

Značení not pomocí písmen abecedy, tak jak ho vlastně známe dodnes, pak vzniklo ve starověkém Řecku někdy v 5. století před Kristem. V 5. století našeho letopočtu pak římský filosof Boethius vyvinul systém značení not pomocí prvních patnácti písmen abecedy a tento systém byl překonán až ve středověku. V 11. století našeho letopočtu se pak objevují první dvě notové linky, do nichž je melodie vpisována, což hudebníkům umožnilo „odhalit“ výšku tónů. Odtud už pak vedla cesta k dnešnímu pětiřádkovému notovému záznamu, tak jak se ustálil v 17. století. Vývojem ostatně prošel i samotný zápis not, resp. rytmu melodie. Předchůdcem dnešních čtvrt a půltónů bylo dělení not na třetiny, které se objevuje ve 13. století, už o století později se ale objevují půltóny. 

Je třeba si uvědomit, že notový zápis byl dlouho jediným způsobem, jak melodii zachovat. Platilo to vlastně až do vynálezu záznamových, nahrávacích zařízení, jakými byl zpočátku fonograf, později gramofon. Do té doby znal svět jen tištěné notové zápisy, které se postupem času změnily ve výdělečný podnik. Na přelomu 18. a 19. století bylo kupříkladu ve Spojených státech vytištěno ročně na 25 000 nových písní či skladeb! Notový záznam jedné z nejpopulárnějších melodií své doby, valčík After the Ball z roku 1891, se dočkal údajně více než pěti milionů prodaných kopií. Dnes je notový zápis záležitostí hudebníků, laikům k odhalení melodie stačí stisknout knoflík vybraného přehrávače a trocha hudebního sluchu. Číst z not je tak dnes výsadou a ceněným uměním, nikoli však nezbytností. Tou nadále zůstává zpěv, který, jak známo léčí duši a prosvěcuje den.